Veronika Opatřilová: Číst queer v roce 2025

Poslední rok(y) se mi zdá, že všichni na planetě tančíme jakýsi podivný tanec stále rychlejším tempem, dva kroky tam a tři zpátky, a já k němu navíc ani neznám kroky. 

Jeden krásný úspěch (stejnopohlavní manželství uzavřené v jedné zemi je třeba uznat v celé Evropské unii) doprovází tři nové překážky. Jeden posun k respektu (změna pohlaví v dokladech není odvislá od chirurgického zákroku), dva strmé pády k omezenosti (Britský soud rozhodl o definici ženy). Vesmír hledá rovnováhu a já před tím vším utíkám do jediného místa, které mi ještě dává smysl. 

Do literatury.

Nikdy jsem nepatřila do žádné skupiny/komunity, nesnáším škatulky, krabice, kategorizace, lepítka (ne moment, ta miluju, ale nesmí být nalepená na mě s nějakým názvem), štítky, dělítka a podobně, ale současně cítím, že je moje životní zkušenost přece jen poznamenaná něčím zdánlivě podobným příslušnosti k všeobjímajícímu pojmu queer. A snad proto mi největší radost dlouhodobě dělá právě queer literatura. 

Jsem z generace, která si pamatuje, že sehnat jedinou knihu s queer příběhem rovnalo se misi nalezení svatého grálu, a tak mě pohled na poličky v knihkupectví, které září jedním duhovým titulem za druhým, vždycky dojme. 

Jedním z nejpříjemnějších překvapení roku 2025 z tuzemské literární tvorby je bezesporu memoár, deník (zpověď, chcete-li) Daniely Špinar s názvem Zápisky z tranzice. Daniela v nich zcela bez příkras a cenzury popisuje tři roky své tranzice. Zápisky jsou niterné myšlenky, pocity a zážitky z Danieliny cesty (nebo lépe horské dráhy), která pro ni vyžadovala obrovskou míru sebereflexe a osobní odvahy a která je pro většinovou společnost zahalena závojem nepochopení. Autorka nic nepřikrášluje a neobaluje do poetických analogií, píše na dřeň, jak sama říká, a protože já sama jsem člověk, který spíše mlží, než objasňuje, byla pro mě její kniha zdrojem fascinace (a taky proto, že trans příběhů je v literatuře tak zoufale málo).

Do kin letos přišla druhá filmová adaptace mé oblíbené knihy argentinského spisovatele Manuela Puiga Polibek pavoučí ženy. Ve stísněné vězeňské cele se setkává Molina, uvězněný pro svou sexuální orientaci, s politickým aktivistou Valentínem. Molina mladšímu Valentínovi postupně vypráví děj šesti filmů (z nichž jen tři jsou skutečné filmy, ostatní jsou dílem Puigovy fantazie) a oba muži je společně analyzují. I když měl Molina původně za úkol jen z Valentína vytáhnout tajné informace, nakonec se rozhodne mu pomáhat a (dle škatulek) heterosexuální Valentín podlehne pavoučímu kouzlu staršího muže. Román je intertextuální, mnohovrstevný příběh vzbuzující otázky polymorfní sexuality, autentičnosti a manipulace. Film je barevným živelným muzikálem, který se přinejmenším v lince z vězení překvapivě držel originálu a jehož kouzlem je nejen dokonalá chemie mezi Lunou a Tonatiuhem. Vřele doporučuju (po zhlédnutí) sáhnout i po knize (seženete ji v antikvariátech).

Příjemným pohlazením na duši je třetí přírůstek do literární rodiny knih Martina Váši, tentokrát s názvem Rád bych, ale nechce se mi, kniha, ve které se krásně stírá pojem queer literatura(je to queer, protože postava je queer? I když vlastně řeší jen úplně obyčejné věci a na konci tragicky neumře?), která vám ve stylu Mirandy Hart ukáže, že někdo může být ještě trapnější než vy (v tom nejlepším slova smyslu). 

Klasický a ničím nepřekvapivý příběh přineslo nakladatelství Meridione. Podivnost zpracovává skutečný příběh vztahu dvou chlapců, Marca s Ninem, kteří v osmdesátých letech dvacátého století pod Sicilským sluncem ve stínu prastarých olivovníků neobratně objevovali svoje těla. Předsudky italské společnosti na chvíli přehlušil cvrkot cikád, nakonec ale jejich osud stejně (a zcela nepřekvapivě) vyústil v tragédii. Kniha je sice přesně tím příběhem, jakým se už vyhýbám (tragédie, tragédie, smrt), ale přinejmenším je napsána zajímavým jazykem a pro queer literaturou nepolíbené opět poukazuje na důsledky lidské omezenosti, které by se ani v roce 2025 neměly bagatelizovat. 

Tři příběhy žen – upírek ze tří časových období přináší kniha Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě od Victorie Schwab. Kniha je zamyšlením o životě a temnotě v nás, poetickou ságou, ve které je třeba číst mezi řádky. 

Klukovina Evy a Kláry Pospíšilových slibuje jako pokaždé kvalitní young adult gay romanci propojenou se závažnějšími, temnějšími tématy, a i když v poslední knížce zabrousíme k šikaně, Pospíšilovy nenechají své čtenáře utápět v bolesti bez východiska. 

O dost depresivnější sondu do lidského utrpení přináší další kniha skotského spisovatele Douglase Stuarta Mladej Mungo líčící dospívání plné alkoholu, násilí a bezvýchodnosti, u které mě velmi potěšilo, že vyšla v českém překladu, ale kterou si už nikdy znovu přečíst nepotřebuju. Pokud ještě nemáte utrpení v roce 2025 dost, sáhněte po ní. 

Těší mě, že nakladatelství Ikar vydalo young adult romanci Stůl pro dva (od Casey McQuiston) s nebinární postavou, a je mi smutno z toho, že se někteří čtenáři knihy mohli na hlavu postavit, protože to NEVĚDĚLI. Tohle je takový černý flek (spíš obrovská kaluž) na popularitě gay romancí. Jako by ve světě queer literatury panovala určitá hierarchie a dělila milostné příběhy na ty, které číst „chceme“ a které už jsou trochu moc. Dva kluci – dobrý, ale kluk a „kdo to vlastně je“, to už je přes čáru. Nicméně jestli jste trochu jako já, sáhnete po této knize proto, že je o lásce a cestování, a taky proto, že se nebojíte souboje, který prozatím nebinární lidé svádí s českou gramatikou. 

Těším se i na jednu z posledních letošních queer novinek nakladatelství Host Dny našeho života, popisující dospívání jednoho kluka v duhové rodině v současném Rusku, která slibuje pohled do ruské reality stejnopohlavních párů a bojím se, že bude i hodně bolet. 

Jestli si smím něco přát do let budoucích, pak je to větší spektrum queer příběhů zářící všemi barvami queer zkušenosti, příběhů onoho + ve LGBTQ zkratce. A pak taky více českých queer knih pro dospělé! Chci slyšet české hlasy mluvit o tom, jaké to je být trans, pan, nebinární nebo třeba asexuální, jaké to je být vším a ničím konkrétním, a hlavně chci číst o obyčejném životě, kde sexuální identita není pointou, ale součástí, ne tím, co nás definuje, ale tím, co prostě jen je. 

„Chci bejt v budoucnu příkladem trans ženy, která to dokáže, která se z toho náročnýho života neposere,“ píše Daniela Špinar na konci své téměř 450stránkové bichle. I já chci, abychom všichni byli příkladem queer lidí, kteří to dokážou, kteří se z toho, co se na nás valí ze všech stran a snaží se nás semlet, abychom se z toho prostě neposrali. A myslím, že právě literatura nám v tom může být nápomocna.