V článku o důležitém rozsudku Soudního dvora Evropské unie jsme shrnuli jeho praktické dopady na uznávání stejnopohlavních manželství v České republice. V tomto článku si ukážeme, jak Soud v daném rozsudku ve své argumentaci pro povinnost uznat stejnopohlavní manželství argumentuje Listinou Základních práv Evropské Unie a aktivně ji aplikuje.
Je tak zřejmé, že Listina nepůsobí jen jako obecná deklarace hodnot, ale představuje zásadní a aktivně používaný interpretační nástroj, a to i v oblasti zákazu diskriminace na základě sexuální orientace a v oblasti práva na rodinný a soukromý život.
Polský soud se na Soudní dvůr EU obrátil s otázkou, zda mohou správní orgány členského státu EU odmítnout uznat a zapsat stejnopohlavní sňatek jako „manželství“. Šlo o posouzení, zda členský stát může takovýto sňatek nezohlednit, či snad jinak přepsat, jen proto, že jeho právní řád manželství osob stejného pohlaví nezná. Soudní dvůr vedle příslušných článků SFEU o volném pohybu a pobytu odkazoval zejména na čl.7 a čl.21 Listiny Základních práv a svobod EU.
Představíme si tedy, jak tyto články soud vyložil ve spojitosti s povinností uznat stejnopohlavní sňatek, jež byl uzavřený v jiném členském státě Evropské Unie.
Článek 7 Listiny Základních práv a svobod Evropské Unie zní:
„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“
Článek 21 odst.1 Listiny Základních práv a svobod Evropské Unie zní:
„Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.“
Na úvod je třeba uvést, že v tomto rozsudku Soud zdůrazňuje, že články Smlouvy o fungování Evropské unie o volném pohybu a pobytu a také články 7 a 21 Listiny jsou samy o sobě natolik dostačující a důležité, že mohou být aplikovány samy o sobě, respektive nemusí být zpřesňovány jinými ustanoveními unijního či snad vnitrostátního práva k tomu, aby byla jednotlivcům přiznaná.
K článku 7 Listiny – soukromý a rodinný život
Soud ve svém rozsudku při výkladu práva na soukromý a rodinný život ve smyslu článku 7 Listiny vychází z ustálené judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Na jejím základě připomíná, že ochrana soukromého a rodinného života se vztahuje i na stejnopohlavní páry, a to za stejných podmínek, jako na páry opačného pohlaví.
Soud zároveň objasňuje, že je vnitrostátní věcí členských států, zda ve svém právním řádu umožní uzavírání manželství osobami stejného pohlaví. Tento rozsudek se však netýká samotného zavedení manželství do vnitrostátních úprav států, nýbrž uznávání manželství uzavřených v jiném členském státě Evropské unie. Právě v tomto bodě Soud spatřuje zásadní rozdíl.
Ve světle článku 7 Soud konstatuje, že odmítnutí uznání manželství může občanům EU znemožnit pokračovat v soukromém a rodinném životě, který si vytvořili a upevnili v jiném členském státě EU při výkonu svobody pohybu a pobytu. Neuznání osobního statutu „manželů“ je způsobilé vyvolat značné obtíže v každodenním životě a představuje tak zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života.
Postup členského státu, který odmítne uznat osobní status „manželů“ jež vznikl platným uzavřením manželství v jiném členském státě a který nutí tyto občany EU žít po návratu do státu původu v odlišném osobním statusu je tak podle Soudu v rozporu s článkem 7 Listiny.
K článku 21 – Zákaz diskriminace na základě sexuální orientace
Článek 21 Listiny výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci, včetně té založené na sexuální orientaci. Podle ustálené judikatury Soudního dvora má zákaz diskriminace povahu obecné zásady unijního práva a má imperativní charakter. To znamená, že jde o bezpodmínečně závazné pravidlo, které musí být použito vždy, bez ohledu na vnitrostátní právo. Nejde tedy o politické doporučení či hodnotové vodítko, ale o závazné pravidlo, které členské státy musí při výkonu svých pravomocí respektovat.
Soudní dvůr ve světle tohoto článku vysvětluje, že členské státy sice mohou rozhodovat o tom, jaký mechanismus pro uznávání manželství uzavřených v jiném členském státě zvolí. Tento prostor pro uvážení však nemůže být chápán tak, že by vedl k rozdílnému zacházení s občany EU ve srovnatelných situacích. Jinak řečeno, stát má prostor na to, si zvolit, jak manželství uzavřená v jiném členském státě právně uzná. Nesmí však tvořit odlišné režimy pro tato uznání, pokud je jediným důvodem těchto odlišných režimů sexuální orientace občana EU.
Zákaz diskriminace podle článku 21 Listiny totiž zakazuje rozdílné zacházení ve srovnatelných situacích na základě sexuální orientace. Pokud tedy členský stát uznává manželství uzavřená v jiném členském státě u párů opačného pohlaví, je povinen zajistit stejný způsob a formu uznání i pro stejnopohlavní manželství. Osobní status musí zůstat zachován.
Je třeba zdůraznit, že projednávaný případ se týkal polského práva. Polské orgány stejnopohlavní manželství neuznávali vůbec, tedy ani jej nepřeklápěli tak jako české orgány do jiného institutu. Závěry Soudního dvora však nelze číst tak, že se vztahují pouze na neuznání. Rozhodující je dopad: pokud stát stejnopohlavní manželství neuzná jako manželství, ale nahradí je odlišným institutem, vede to ve výsledku také k odlišnému zacházení založenému výlučně na sexuální orientaci.
Pokud se členský stát rozhodne upravit uznávání manželství uzavřených občany Unie v jiném členském státě pouze jediným způsobem, je povinen tento postup uplatňovat bez rozdílu na všechna taková manželství. Žádné nové kategorie si členský stát „vymýšlet“ nemůže. V projednávaném případě se jednalo o polský přepis oddacího listu, přičemž obdobně je i v České republice přepis oddacího listu do matriky jediným a v praxi rozhodujícím nástrojem právního uznání.
Pokud členský stát manželství uzavřené v jiném členském státě neuzná a nepřepíše jako manželství, ale „překlopí“ jej do odlišného institutu, například do partnerství, dochází rovněž k rozdílnému zacházení založenému výlučně na sexuální orientaci. Výsledkem takového postupu je, že stejnopohlavní páry nemohou plně požívat svého osobního stavu, který jim vznikl platným uzavřením manželství na území EU a nejsou jim přiznána stejná práva ani stejný právní status jako párům opačného pohlaví.
Z rozsudku proto vyplývá jednoznačný závěr: členské státy nemohou uznávání manželství uzavřených v jiném členském státě nastavit tak, že stejnopohlavním párům poskytnou jiný režim než párům opačného pohlaví. Mají povinnost zajistit uznání bez rozdílu, tedy za stejných podmínek a s přiznáním stejného osobního statusu. Jakékoli odlišné zacházení v tomto ohledu představuje nepřípustnou diskriminaci na základě sexuální orientace, která je článkem 21 Listiny zakázána.
Máte otázky nebo problémy s novým zákonem o partnerství? Právní poradna „Znáte svá práva?” vám pomůže. Podělte se s námi o své zkušenosti – ať už se jedná o pozitivní zážitky, nebo komplikace. Vaše zpětná vazba nám pomůže monitorovat zavádění zákona a zlepšovat naši právní podporu. Kontaktujte nás na e-mailu: poradna@zamanzelstvi.cz.
Jaká je situace LGBT+ lidí v České republice? Významný nárůst diskriminace a násilí vůči lesbám, gayům, bi a trans lidem v České republice a alarmující nedůvěru LGBT+ lidí v politickou reprezentaci odhalil nedávný průzkum „Znáte svá práva?“.
